Vážený pane ministře Sharmo, vážený pane ministře Shoukry,

obracím se na Vás, protože jste spoluodpovědní za vedení jednání OSN o změně klimatu v přelomovém okamžiku lidských dějin.

Naléhavě Vás žádám, abyste se klimatické krizi postavili s empatií, soucitem a s odvahou. Protože právě tyto hodnoty budou zapotřebí k tomu, abychom udrželi růst globální průměrné teploty pod hranicí 1,5 °C. Tak, jak jsme se k tomu zavázali v Pařížské dohodě.

Ke ztrátám a škodám v důsledku klimatické krize se nyní ve vší krutosti přidávají i dopady války a celosvětové pandemie.

Vliv klimatické krize nyní nejvíce pociťují komunity v první linii, navzdory tomu, že k ní přispěly historicky nejméně. Je proto nejen solidární, ale zároveň nezbytné, aby byly na pomoc těmto lidem co nejdříve mobilizovány finanční prostředky ze zdrojů pro řešení takzvaných ztrát a škod.

V tomto roce jsem věnovala mnoho času a energie poznávání právě těchto komunit, které stojí v první linii dopadů klimatické krize a seznamovala se s jejich osobními příběhy.

Například nedávno jsem navštívila region Wajir, který se nachází přibližně den jízdy severovýchodně od mého domova, města Nairobi v Keni. Byla jsem tam svědkem hluboce šokujícího příkladu utrpení, které v současné době na africkém kontinentu způsobují vzájemně propojené klimatické, přírodní a potravinové krize.

Čtyři po sobě jdoucí nevydařená období dešťů vedla v celé oblasti k masivnímu nedostatku vody a potravin.

Ve Wajiru jsem na vlastní oči viděla strašlivé utrpení zdejších lidí a jejich příběhy se mnou zůstanou navždy.

Většina místních obyvatel je závislá na chovu dobytka, který nyní umírá žízní a hladem.

Mladé dívky předčasně ukončují studium, protože jejich rodiny si nemohou dovolit dál platit školné.

Malé děti a kojenci trpí, protože jejich hladové matky nedokáží vyprodukovat dostatek mléka, aby je nakrmily. Tyto děti nemohou spokojeně růst a zdravě se vyvíjet.

Neúprosné sucho zcela zdecimovalo místní populaci divoké zvěře a přírodní ekosystémy, jako přirozený zdroj pro vše živé, se nachází v kritickém stavu. Někteří z těch, které jsem tam potkala, cítí již naprostou beznaděj. Jediné, co je drží nad vodou, je jejich víra. Každý den se modlí k Bohu, aby přišel déšť.

Většina lidí, s kterými jsem ve Wajiru mluvila, neví, že rozhodnutí učiněná na místech vzdálených tisíce kilometrů mohou mít vliv na situaci, které právě čelí v Keni.

Co by dělali, kdyby věděli, že na jejich situaci mají podíl činy ostatních – bohatých států globálního Severu s vysokými emisemi skleníkových plynů?

Modlili by se dál k Bohu, aby přišly deště, nebo by poslali jasný vzkaz světovým vůdcům a velkým korporacím, které svým konáním zvyšují pravděpodobnost a intenzitu podobných katastrof?

Lidé, se kterými jsem se setkala ve Wajiru, nejsou za probíhající klimatickou krizi zodpovědní, přesto jsou to oni, kdo stojí v první linii a již dnes čelí jejím vážným dopadům.

Proto je velmi důležité, aby byl na jednáních COP27 o změně klimatu, která se budou konat v Egyptě koncem tohoto roku, vytvořen finanční mechanismus na pomoc komunitám v první linii klimatické krize, aby mohly s jejími dopady, kterých bude přibývat a budou se zhoršovat, úspěšně bojovat.

Nejde ale jen o peníze, protože ty nikdy nenahradí to, co lidé, které jsem ve Wajiru potkala, už ztratili.

Jde o spravedlnost.

Jde o rozvoj vzájemné důvěry a o solidaritu.

Především tou se totiž musíme vyzbrojit, chceme-li řešit přírodní a klimatickou krizi společně.

Se srdečným pozdravem

Elizabeth Wathuti